DŘEVORUBECKÉ POHÁDKY - Ivo Stehlík

O titulu:

Původní pohádky z lesů Šumavy a Vysočiny.

ilustrace: Slávka Štrbová
vazba: pevná bez přebalu
formát: A5, 78 stran
rok vydání: 2014, vydání 2.

Anotace: Druhé vydání první knihy, která vyšla v nakladatelství Stehlík. Tyto původní pohádky vypráví o těžké práci dřevorubců a hlavně o lese, který dává obživu i radost lidem v horách a kopcích Šumavy a Vysočiny, a také o poctivosti a skromnosti.

,,Většina těchto pohádek vznikla, když jsem jezdil v roce 1996 na polesí Stožec za prací. Psal jsem je v pauze mezi kácením na ještě horkém krytu svojí motorové pily, u večerních ohňů, při čekání na vlak i během cesty vlakem mezi Volary a Novým Údolím. Psal jsem je proto, abych svým dětem přivezl z lesa i něco jiného než borůvky a jahody...Poslední pohádku jsem dopsal ve slabé probírce nad Novou Pecí. Všechny ty pohádky jsou holdem dřevorubcům denně riskujícím své životy a zdraví při těžké práci v lese. Jsou oslavou dvou nádherných krajin mého srdce: Žďárských vrchů, v jejichž lůně jsem se narodil, a Šumavy, kterou jsem si zvolil za svůj domov.” (autor)

Úryvek: ...Tobiáš kácel stromy, které mu pan hajný označil, poražené stromy odvětvoval a loupal z nich kůru. Všude okolo něj se rozkládal hustý les se suchými podkápkami, borůvčím vysokým místy až do pasu, s kolečky rašeliníku, vývraty a zlomy. Podrost malých stromků byl místy hustý jako kožich. Vršky stromů byly ulomené často i na třikrát a tvořily zvláštní střechovité výrůstky. Byl to drsný kraj.

Tobiáš pracoval od rána do večera a už třetí den měl zvláštní společnost. Kousek od něj, na dva tři metry, sedával červenáček. Červenáček, malý ptáček, červený má ten svůj fráček. Vědci toho ptáčka pojmenovali červenka obecná, ale tady se mu jinak neřeklo než červenáček. Sedával na každém stromu, který zrovna Tobiáš odvětvoval nebo loupal, švitořil, nakláněl hlavičku sem a tam a loupal po Tobiášovi malýma černýma očima. Mladík se často a rád zastavoval uprostřed práce a opřený o násadu sekery odvětvovačky se díval na milého společníka. Nezdržel se a promluvil na něho: ,,Ty krasavče, tak ty se mě vůbec nebojíš? No, máš recht, asi jsi poznal, že zbytečně nikomu neublizuji. To jen, když to muší bejt. Jak jen krásně zpíváš! Když se tak na mě díváš těma svýma očima, říkám si, tenhle červenáček jen promluvit.“

Jakmile to dořekl, červenáček otevřel zobáček a místo zpěvu z něj zazněla lidská řeč. Tobiáš samým překvapením kecnul na zadek. ,,Už třetí den tě pozoruji, Tobiáši, a přesvědčil jsem se, že jsi dobrý člověk. Kromě toho máš sílu, všech pět pohromadě a kuráž. Ale nejdůležitější je, že máš dobré srdce. Kdybys z toho ostatního neměl nic, tohle vše vyváží.“ Červenáček poskočil, naklonil hlavičku a blýskl okem. Červená náprsenka mu svítila jako plamen.

,,Již dlouho hledám člověka s tak dobrým srdcem, jako máš právě ty. Mnoho a mnoho let létám po světě a hledám někoho takového. Chci, abys pomohl lidem, kteří jsou v nouzi, a zároveň abys pomohl mně.“

Červenáček poskočil, až seděl jen půl metru od Tobiáše. ,,V dálce nad Želnavou vypíná svůj vrchol Umrlčí hlava. Znáš tu horu? Na jejím vrcholku v podivné sluji žije čarodějnice Ustrigbába. Je zlá a mocná. Sužuje lid v celém okolí. Kdo by ji zabil, velmi by všem pomohl. Chceš se o to pokusit?“

Tobiáš jen mlčky poslouchal a nevěděl, co má říci. Ještě se nevzpamatoval z toho překvapení, že červenáček mluví.,,Proč s tím jdeš za mnou? Vždyť já jsem jenom ubohý chudý dřevorubec. Neznám čarodějnici Ustrigbábu a nevím, jak proti ní bojovat. Mám jen svoje udřené ruce, svoji hlavu, sekery, pily a loupák.”

,,A svoje dobré srdce,” vpadl mu do řeči červenáček. ,,To je nade vše. Není ti líto lidí ze Želnavy a okolí, lidí, jako jsi ty? Není ti líto lesa a zvířat? Čarodějnice nenechá na pokoji nikoho živého na území, kam sahá její moc. Jak s tím budeš žít dál, když teď víš, že jsi jim mohl pomoci, a přece jsi nepomohl. Bojíš se?”

Tobiáš chvíli mlčel, jako by rozvažoval každé slovo. ,,Jsem jenom obyčejný člověk. Snad mám dobré srdce, to nemohu sám posoudit. Chceš-li vědět, zda se bojím, tak tedy ano. Bojím se. Jak bych mohl já přemoci čarodějnici? Pověsti o ní došly i sem k nám. Slyšel jsem, že už zhubila mnoho vojáků a mocných pánů, kteří se proti ní vypravili.”

Červenáček ho opět přerušil: ,,Nešli k ní s čistým a upřímným srdcem. Šli proti ní s očima zaslepenýma touhou po zlatě a pokladech, které údajně shromáždila ve své sluji.”

,,Co je mi po jejích pokladech. Nechci nic, jsem spokojen s tím, co mám. Kdybych měl víc peněz, ztratil bych život, který se mi líbí. Musel bych peníze hlídat a neměl bych už čas toulat se po lesích a poslouchat divoké volání kroužících orlů.”

,,Jsi moudrý,” řekl mu červenáček. ,,Škoda, že tvoji moudrost a srdce neměli ti, kteří se pokoušeli porazit Ustrigbábu.”

,,Není lehké se pro něco takového rozhodnout,” řekl Tobiáš. Odmlčel se a červenáček mlčel také. Znal zdejší horaly. Rozhodují se dlouho a pečlivě váží na vážkách svá pro a proti. Když už se ale jednou rozhodnou, neustoupí, i kdyby měli padnout.

Po chvíli Tobiáš promluvil: ,,Půjdu zabít čarodějnici Ustrigbábu, abych ulehčil všemu živému v okolí Želnavy. Ale pověz, co bych měl pro to udělat.”

,,Já ti pomohu. Sám bys nic nezmohl, ale spolu čarodějnici porazíme. Dejme se na cestu hned, čas kvapí a vše, co potřebuješ, máš s sebou. Vezmi svůj loupák, sekeru porážečku a pilu obloukovku. Budou se ti hodit.”

Tobiáš si přehodil pilu přes prsa, na záda hodil batoh s kusem chleba a špeku, brouskem a bylinkami, které předtím nasbíral na pasece. Do jedné ruky uchopil sekeru, do druhé vzal loupák a šli. Červenáček poletoval před ním, ukazoval mu cestu a chvílemi si sedal Tobiášovi na rameno.

Šli dlouho. Sešli do údolí, prošli okolo Stožce, ale červenáček nedovolil Tobiášovi zajít do chalupy pro trochu jídla. ,,O jídlo se neboj, Pán se o nás postará.”

Šli dál, prošli kolem Dobré a po lávce se dostali na druhou stranu řeky. Po levé straně míjeli Volary a s večerem se přiblížili k Želnavě. Oba toho měli dost. Červenáček promluvil: ,,Na noc se musíme schovat v chalupě dobrých lidí. V noci má čarodějnice obzvláště velkou moc a venku by se nám zle vedlo. Zaklepej na tu chaloupku hned tady na kraji. Je čistá a pěkně udržovaná, tady asi bydlí dobří a pořádní lidé.”

Tobiáš zaklepal na dveře a čekal. V předsíni někdo rozžal petrolejku a zpoza dveří zazněl jasný dívčí hlas: ,,Kdo je?”

,,Jmenuji se Tobiáš Pavlíčko a jsem ze Stožce. Se mnou je ptáček červenáček. Noc nás zastihla v lesích. Nechte nás u sebe, prosím, přenocovat.”

V předsíni bylo chvíli ticho. Pak se ozval dívčí hlas znovu: ,,Mluvíte jako řádný člověk. Ale jak mám vědět, jestli to není zase nějaký úskok čarodějnice Ustrigbáby. Ať tvůj červenáček zazpívá. Ani čarodějnice nedokáže napodobit zpěv nevinného tvora.”

Červenáček nadmul hrdélko a zazpíval tak krásně, až srdce usedalo. Nato se otevřely dveře a v nich stála prostovlasá, asi sedmnáctiletá dívka. Byla oblečená v doma ušité jupce, přes tmavou sukni měla zástěru a na nohou dřeváky. Ve zdvižené ruce držela petrolejku, aby si pořádně prohlédla nenadálou návštěvu. Zřejmě ji prohlídka uspokojila, protože uzardělá vlídně Tobiášovi pokynula a pravila: ,,Pojďte dál. Žiji tu sama, protože mi před rokem zemřeli oba rodiče na mor. Ach, ty jsi krásný ptáček,” rozněžnila se nad červenáčkem, usazeným na Tobiášově rameni. ,,Tvůj zpěv mi připomněl maminku. Zpívala mi krásné ukolébavky, když jsem byla malinká.” V oku se jí zaleskla slza. Setřela ji a zvala je honem dál. ,,Pojďte do kuchyně, jistě jste po té štrapáci ze Stožce notně ušlí a hladoví. Mnoho toho nemám, ale co mám, ráda dám.” Hned se začala hbitě točit okolo pece.

,,Kam jste se to vypravili tak na noc?” ptala se dívčina. Než stačil Tobiáš odpovědět, plácla se dlaní do čela. ,,Jsem já to motovidlo, vždyť jsem se ani nepředstavila. Jmenuji se Anna, Anna Tomášková.” Tobiáš vstal a zopakoval své jméno. Červenáček jen zapípal a Tobiáš si domyslel, že nechce prozradit, že mluví lidskou řečí. Tobiášovi se Anna líbila, byla to dívka jako květ. Ta však mohla nechat oči na ptáčkovi. Snad pro ten krásný zpěv, snad pro jiskrné černé oči, snad pro jásavou náprsenku. Kdož ví, co se děje v hlavách dívek na vdávání.

,,Vypravili jsme se na Umrlčí hlavu,” začal Tobiáš. ,,Chceme zabít zlou čarodějnici Ustrigbábu, která sužuje celý okolní kraj.”

Anna zůstala, jako když do ní hrom uhodí. Spráskla ruce a zvolala: ,,Pane na nebi, víte, do jakého nebezpečí se pouštíte? Vždyť čarodějnice má ukrutnou sílu a je nesmírně mocná. Říká se, že ten loňský mor, při kterém vymřela půlka vesnice, na nás seslala ona. Dobytek přestává dojit, všichni se bojí chodit do lesa na dříví a houby nebo borůvky. Občas přeletí Ustrigbába nad vesnicí a za letu vydává tak hrozné zvuky, že se každý běží okamžitě schovat do chalupy. Už tu byli jiní, kteří se s ní chtěli vypořádat, ale odešli k Umrlčí hlavě a víckrát je nikdo neviděl. Pokud se tam vypravíte, půjdete na jistou smrt!”

Dívala se na ně, oči vykulené v představě takového nebezpečí. Červenáček otevřel zobáček a začal krásně trylkovat. Chmury byly rázem pryč. Anna se usmála tak vřele, jako by z ní spadla každičká starost. ,,Ach, ty malý zpěváčku, to je taková krása, když zpíváš. Škoda že nejsi mládenec, ale i tak tě budu navždy milovat pro tvůj zpěv.”

Červenáček k ní naklonil hlavičku a zpíval jenom pro ni. Oba v tu chvíli zapomněli na celý svět. ...

Profil autora: Ivo Stehlík (1.4.1963) odešel z rodné Vysočiny po absolvování Vysoké školy báňské do Kutné Hory, kde pracoval necelý rok v Ústavu nerostných surovin. Po svatbě se přestěhoval za svojí ženou do starého statku u Volar, kde žije dodnes. Na Šumavě nastoupil k Jihočeským státním lesům jako dřevorubec a dělal v lese až do prvních svobodných komunálních voleb. Na čtyři roky se po nich stal zástupcem starosty ve Volarech. V dalším volebním období už znovu nekandidoval a vrátil se znovu do lesa. Ještě při své práci na radnici založil a pořádal řezbářské kurzy ve Volarech, které se s přestávkami konají dodnes. V roce 1996 v lese začal psát Dřevorubecké pohádky, které dokončil o dva roky později a hned je vydal. Od té doby se živí jako nakladatel a distributor knih. Autorsky se podílel ještě na dalších knihách. Vytvořil zhruba polovinu textů do knihy Sjezd vodníků na Soumarském mostě a jedním příběhem obohatil knihu Křivořezání. Obě knihy také vydal. Pohádka Jak vodníku Žbluňkalovi uplavalo velké prádlo vyšla v knize Pohádky ze Sluníčka, kterou vydala Mladá fronta v roce 2001. Sestavil dvě fotografické publikace Stromy k nám hovoří a Zpěv křídel a v roce 2013 napsal a vydal knihu svých zamyšlení Naplavené dříví.

Čtení a psaní knih a pobyt v přírodě jsou jeho velikými radostmi, nejdůležitější je ale pro něj jeho rodina. Je ženatý a má dvě dcery. S manželkou obě učili doma a jako velký příznivec domácího vzdělávání o svých zkušenostech rád přednáší.

Tituly podobného zaměření

ŠMAJDOVINKY - Vladimír T. Gottwald

  Veselé a vtipné vodnické pohádky známého herce.

Naše cena 148 Kč

CHRÁMOVÝ TYGR - Jim Corbett

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také

Naše cena 206 Kč

BYL JEDNOU JEDEN STROM - Martina Zíková

 ______________ _______________ _______________

Naše cena 155 Kč

DOBROMYSL – DOBRÁ KOZÍ MYSL - Klára Kaiserová

Kozí pohádky a příběhy z kozí farmy. podtitul:

Naše cena 193 Kč