KONCEPT KONTINUA - Jean Liedloffová

O titulu:

Jedna z nejlepších knih o výchově dětí.
_________________________________________________________________________________________________________________________

podtitul: Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti
edice: Nová éra
název originálu: The Continuum Concept, In Search of Happiness Lost
překlad: z angličtiny přeložila Bora Berlinger
vazba: pevná bez přebalu
formát: 21x14 cm, 176 stran
rok vydání: 2007, vydání 1.
__________________________________________________________________________________________________________________________

Anotace: U jihoamerických indiánů objevila autorka jednoduchou a revoluční pravdu: pokud budeme miminka a malé děti vychovávat v souladu s vlastní intuicí a evolucí vytvořenými pravidly, nebudou mít jako dospělí většinu problémů, kterými dnes západní civilizace trpí.

O tomto titulu řekl známý britský pedagog John Holt: ,,Pokud by vůbec mohla kniha zachránit svět, byla by to tato kniha.” Autorka Jean Liedloffová v ní jasně a přesvědčivě vysvětluje, jak je potřeba zacházet s našimi nejmenšími, aby z nich vyrostly spokojené a samostatné lidské bytosti, které si nepotřebují léčit své deprivace z dětství všemi možnými způsoby, počínaje drogovou závislostí a konče nezdravými partnerskými vztahy, a jsou schopni vést plnohodnotný život, jenž nebude naplněn věčnou nespokojeností a hledáním ,,něčeho”, co jde nalézt jen velmi obtížně. Našemu vlastnímu životu tak dává úplně nový rozměr a pomáhá lidem najít jednoduchou a přitom málo předvídatelnou odpověď na často kladenou otázku – proč nejsme šťastní. V knize nabízí také praktické návody, jak schopnost být šťastní znovu objevit – pro nás i naše děti.
__________________________________________________________________________________________________________________________

Úryvek: ...O dítě se pečuje a stejně tak se mu i pomáhá jen na jeho žádost. Krmení pro výživu těla a mazlení pro výživu duše mu nejsou ani vnucovány, ani odepírány. Jsou prostě vždy dostupné. Osobnost dítěte je vždy respektována jako ve všech ohledech dobrá. Neexistuje pojem ,,zlé dítě” ani žádné rozlišování ,,hodných dětí”. Má se za to, že děti jsou ve svých motivech sociální, ne antisociální. To, co dělají, je přijímáno jako konání vnitřně ,,správného” tvora. Tento předpoklad ,,správnosti” či sociálnosti coby základní lidské vlastnosti je základem yequánského postoje vůči druhým osobám jakéhokoli věku.

Vzdělávat má původní význam ,,vést”. To zní sice trošku lépe než rozšířenější interpretace ,,vtloukat do hlavy”, ale ani jeden způsob neodpovídá vývojovým očekáváním dítěte. Vedení někým starším je zásah do dětského vývoje, svádí to dítě z jeho nejefektivnější přirozené cesty. Předpoklad vrozené sociálnosti je naprostým protikladem u nás obecně rozšířeného přesvědčení, že musíme pudy dítěte krotit, abychom ho naučili sociálnímu chování. Někteří lidé si myslí, že domlouváním a ,,spoluprací” s dítětem se cíle dosáhne lépe než výhružkou, napadáním či rákoskou. Ale oběma názorům jakož i mnoha umírněnějším mezi těmito dvěma extrémy je společný mylný předpoklad, že jsou děti antisociální a že je potřeba manipulace, aby se sociálními staly. Toto vypočítavé přesvědčení nám na štěstí nepřidá. Kontinuální společnosti nám sice připadají velice zvláštní, jsou ale daleko šťastnější než my. A tuto zdánlivě nepřekonatelnou propast mezi našimi dvěma světy můžeme lépe pochopit, když si uvědomíme proč: předpokládají totiž vrozenou sociálnost dětí a chovají se podle toho. Podněty či nevyžádané vedení zvenčí proto pro něj nemají žádný pozitivní užitek. Nemohou dělat větší pokroky, než jaké umožňuje jejich vnitřní motivace. Dětská zvědavost a touha dělat věci samo definují jeho schopnost učení, aniž se musí obětovat byť jen část jeho celkového vývoje. Vedení může jen vyzvednout jeho jisté schopnosti na úkor jiných, ale nic nemůže pozvednout celé spektrum jeho schopností nad jeho vnitřní limity. Cena, kterou platí dítě za to, že ho rodiče vedou směrem, o kterém si myslí, že je pro dítě (či pro ně samé) nejlepší, je ochuzování jeho aspektů, ať podporovaných či strádajících. Rodina velkou měrou ovlivňuje chování dítěte – svým příkladem a tím, co dítě vnímá jako její očekávání. Pokud rodiče a soukmenovci nahradí jeho motivy svými vlastními nebo tím, že mu ,,říkají, co má dělat”, nemohou dokonalosti dítěte ničím přispět.

Nejlepší je nenabízet dítěti příklady či vzory k následování vědomě. Dospělý prostě dělá to, co by dělal normálně. Nevěnuje dítěti speciální pozornost. V první řadě se stará o své záležitosti a dítěte si všímá pouze tehdy, když to vyžaduje, a ani pak ne víc nebo méně, než je potřeba. Dítě s plně prožitou fází v náručí nemá nadměrnou potřebu tělesného kontaktu a neškemrá o pozornost ani nepotřebuje ujišťovat o své existenci či o tom, že je hodno lásky, tak jako děti, které známe z civilizovaných podmínek.

Tyto principy můžeme aplikovat na nejjednodušší situaci: civlizovaná matka se zabývá svými domácími pracemi a holčička, projeví-li zájem, může zametat malým košťátkem, když se jí chce, nebo utírat prach nebo vysávat (pokud zvládne obsluhu modelu vysavače, který mají doma) nebo stát na židli a umývat nádobí. Střepů moc nebude a holčička z židle nespadne. Tedy pokud její matka nebude katastrofu očekávat tak zřetelně, že holčička bude donucena ji způsobit – díky svému sociálnímu cítění, podle kterého dělá to, co cítí, že se od ní očekává. Ustrašený pohled, myšlenka ,,jen ať ti to nespadne” nebo slib: ,,Pozor! Spadneš!” - to všechno protiřečí dětskému pudu sebezáchovy a imitačním sklonům a nakonec to způsobí, že dítě poslechne, talíř upustí a (nebo) ze židle spadne...

Kap. 2. Koncept kontinua

[...]

Tak například rozhodování o tom, jak zacházet s miminkem, není v kompetenci rozumových schopností. Znamenitě vyvinuté a jemné instinkty specializované na každý detail péče o dítě jsme měli dlouho předtím, než jsme se vůbec stali něčím podobným homo sapiens. Ale my jsme se rozhodli tyto dlouhotrvající znalosti mařit tak důsledně, že teď na plný úvazek zaměstnáváme badatele, aby nám objasnili, jak se máme chovat vůči dětem, k sobě navzájem, k sobě samým. Je veřejným tajemstvím, že se odborníkům nepodařilo najít způsob, jak šťastně žít. A čím méně se jim to daří, tím více se pokoušejí přenést problém do kompetence rozumu, a to, co rozum nemůže pochopit či kontrolovat, si vůbec nepřipouštět.

I když jsme tak ztracení a poničení, jsem přesvědčená, že máme možnost začít znovu a najít cestu zpět. Přinejmenším bychom mohli zjistit, co je v našem zájmu, a neplýtvali i nadále energií tím, že bychom ji vynakládali na to, co nás stále víc svádí z pravé cesty. Vědomá část naší mysli by měla pracovat podobně jako "technický rádce" ve válce: když vidí, že něco dělá špatně, měla by se stáhnout a nepostupovat hlouběji do nepřátelského území. Naše schopnost myslet má hodně úkolů; nemusí si přivlastňovat práci, kterou po mnoho milionů let vykonávaly pro tyto úkoly daleko lépe vyvinuté instinkty. Kdyby i instinkty byly vědomé, v okamžiku by hlavu zaplavily tak, že by ji to vyřadilo z provozu. Vědomí se ze své podstaty může zabývat pouze jedním úkonem, zatímco podvědomí může provádět velký počet pozorování, počítání, syntéz a výkonů najednou a správně.

"Správně" je v tomto kontextu docela ošidný výraz: předpokládá, že máme o výsledku svého konání stejné představy. Ty se ale liší člověk od člověka. Výraz "správně" zde znamená to, co odpovídá odvěkému kontinuu našeho druhu, poněvadž to je přizpůsobeno sklonům a očekáváním, se kterými jsme se vyvinuli. V tomto smyslu má očekávání základy tak hluboko, jako je vlastní struktura člověka. Jeho plíce nejenomže vzduch očekávají, můžeme říct, že samy tím očekáváním jsou, oči jsou očekáváním světelných paprsků specifické vlnové délky odrážené tím, co je pro člověka užitečné vidět, a v čase, kdy je pro jeho druh užitečné vidět. Uši jsou očekáváním zvukových vln způsobených událostmi, které se s největší pravděpodobností člověka týkají, jako třeba hlasů ostatních lidí; hlas je očekáváním fungujícího sluchu. Tento seznam lze donekonečna doplňovat: vodě odolná kůže a vlasy: očekávání deště; ochlupení v nose: očekávání prachu; pigmentace kůže: očekávání slunce; systém potních žláz: očekávání horka; srážlivost krve: očekávání zranění na povrchu těla; jedno pohlaví: očekávání druhého pohlaví; reflexní mechanismus: očekávání potřeby rychlé reakce v kritické situaci.

Jak vědí síly tvořící člověka předem, co bude potřebovat? Toto tajemství spočívá ve zkušenostech. Řetězec zkušeností, který připravuje člověka na jeho pobyt na zemi, začíná v dobrodružstvích prvního jednobuněčného organismu. Co zažíval za teplotu, jaké bylo složení jeho okolí, dostupná výživa, zda změny a narážení na jiné organismy či příslušníky vlastního druhu bylo předáno jeho potomkům. Na základě těchto dat, dále předávaných způsoby vědě zatím z větší části neznámými, velice pomalu docházelo ke změnám a ty po velice dlouhé době vytvořily různorodost druhů, které byly schopny přežít a rozmnožovat se, protože se s okolím vypořádaly různými způsoby.

Když se systém obměňuje, stává se komplexnějším a zřetelněji se přizpůsobuje větší rozmanitosti okolností. Vždy je pak výsledkem jeho lepší stabilita. Život sám je méně ohrožen přírodními katastrofami. I kdyby byla celá jedna forma života setřena z povrchu zemského, existuje mnoho dalších, které budou dál žít. Budou se dál přizpůsobovat a rozlišovat, budou stabilnější a odolnější. (Není nepravděpodobné, že několik "prvních" forem vymřelo, než třeba i miliony let po té poslední, jedna přežila a včas se proměnila, aby ji nějaký nesnesitelný živel přírody neumlčel.)

Souběžně pracovaly v každé formě a v každé části všech forem stabilizující síly, které využívaly údajů ze zděděných zkušeností i ze všech kontaktů s okolím a vytvářely vybavení ještě komplexnější, tak aby se potomci mohli ještě lépe vypořádat s tím, co je potká. Struktura každého jedince tak tedy byla odrazem zážitků, o kterých předpokládá, že ho potkají. Zážitky, které mohl tolerovat, byly definovány okolnostmi, na které se adaptovali jeho předci.

Pokud se vyvíjející organismus formoval v prostředí, kde teplota nikdy nepřestoupila 50 °C ani neklesla pod 7 °C na více než pár hodin, byla následující forma schopna téhož; ale nebude schopna lépe než její předchůdci zachovat si svůj stupeň blaha, pokud bude vystavena nadměrně dlouhým periodám na hranicích odolnosti. Železné zásoby by se vyčerpaly, a pokud by se nedostavila úleva, došlo by k uhynutí jedince či druhu. Pokud chceme vědět, co je správné pro daný druh, je nutné znát jeho vrozená druhová očekávání.

Kolik toho víme o vrozeném očekávání člověka? Docela dobře víme, co dostává, často je nám namlouváno, co chce, nebo co by podle stávajícího žebříčku hodnot měl chtít. Ironicky je ale jedním z největších tajemství, jakými očekáváními ho coby poslední článek v historické linii dědění vybavila jeho evoluční minulost. Intelekt převzal rozhodování o tom, co je nejvhodnější, a na své svrchovanosti trvá. Tak došlo k tomu, že jsou kdysi naprosto známá lidská očekávání vhodného zacházení a vhodného prostředí mařena do takové míry, že člověk často mluví o štěstí, když zrovna není bezdomovec nebo nemá bolesti. A i když říká "Mám se dobře", je v něm jakýsi pocit ztráty, pocit vykořenění, touha po něčem, co neumí pojmenovat. Když se zeptáte přímo, zřídka to popře.

Jak se tedy dostat k přesnému popisu evolucí vyvinutých očekávání člověka? Studiem nejmladšího, civilizovaného modelu určitě ne.

Srovnání s jiným živočišným druhem může být užitečné, ale i zavádějící. Lze ho využít při zkoumání těch základních potřeb, které se vyvinuly dlouho před vznikem člověku podobných druhů. Je to například potřeba vzduchu na dýchání. Ta vznikla před stovkami milionů let a je společná mnoha našim zvířecím kolegům. Daleko přínosnější je však studovat lidské objekty, které dosud neopustily kontinuum vhodného chování a prostředí. Možná se nám podaří rozpoznat ta z našich očekávání, která jsou méně zřejmá, než že potřebujeme vzduch k dýchání, vždy však zůstane velké množství jemnějších očekávání, která ještě musíme definovat. Teprve pak si budeme moci vzít na pomoc počítač, jenž nám pomůže podchytit některé nepatrné útržky našich instinktivních znalostí. Musíme proto neustále vyhledávat příležitosti, které vrátí do původního stavu naši vrozenou schopnost vybrat si to, co je vhodné. Nemotorný intelekt, pomocí kterého se teď musíme pokusit tuto schopnost rozpoznat, se pak může zabývat úkoly, které umí řešit lépe.

Očekávání, se kterými přistupujeme k životu, se proplétají s pudy (např. sát, vyhýbat se zranění, lézt, plazit se, napodobovat). Pokud jsou okolnosti a očekávaná péče dostupné, naše sada sklonů začne vzájemně působit, tak jak je k tomu zkušenosti našich předků připravily. Když očekávané nenastane, opravné a kompenzační sklony se pokoušejí nastolit rovnováhu.

Lidské kontinuum můžeme tedy definovat jako posloupnost zážitků, které odpovídají očekáváním a sklonům lidského druhu v prostředí shodném s tím, ve kterém se tyto sklony a očekávání formovaly. Za vhodné prostředí nepovažujeme jen přírodní podmínky, ale i sociální uspořádání, které zahrnuje vhodnou péči a vhodné chování okolních lidí. Kontinuum jedince je celek, přesto tvoří část kontinua rodiny, která je opět částí širší rodiny, společenství a kontinua druhu, stejně jako kontinuum lidského druhu tvoří součást kontinua celého života. Každé kontinuum má vlastní očekávání a sklony, které pramení z dlouhé formativní minulosti. Dokonce i kontinuum živých bytostí ze své zkušenosti očekává škálu vhodných faktorů v anorganickém okolí.

V žádné formě života není tendence vyvíjet se náhodná, ale sleduje vlastní zájmy. Míří k větší stabilitě - tj. k větší různorodosti, a tím i přizpůsobivosti.

V žádném případě to ale není to, čemu říkáme "pokrok". Evoluční odolnost vůči změnám není v žádném případě v konfliktu se sklonem vyvíjet se, je nezbytnou silou k udržení stability jakéhokoliv systému. Můžeme jen hádat, co naši vrozenou odolnost vůči změnám před několika tisíci let přerušilo. Důležité je pochopit rozdíl mezi evolucí a změnami evolucí nepodmíněnými. Jejich smysl je diametrálně odlišný. To, co evoluce rozrůzňováním vyvíjí, se stále přesněji přizpůsobuje našim požadavkům. Pokrok to ale ničí tím, že zavádí chování či okolnosti, které neberou ohled na celou řadu faktorů, jejichž cílem je sloužit našim nejlepším zájmům. Změna může pouze nahradit kus dobře integrovaného chování chováním neintegrovaným. Nahrazuje to, co je komplexní a přizpůsobené, tím, co je jednodušší a méně přizpůsobené. Změna vytváří tlak na rovnováhu systému, který je tvořen mnoha vzájemně propojenými faktory.

Evoluce vytváří stabilitu, změna přináší zranitelnost.

Podle těchto pravidel fungují i sociální systémy. Vysoce vyvinutá kultura - způsob života skupiny lidí, který naplňuje jejich sociální očekávání - může mít jakoukoliv z mnoha možných forem. Vnější znaky těchto forem lze snadno měnit, jejich základní principy jsou nejméně proměnlivé a v jistých základních bodech nutně identické. Vůči změnám bude taková kultura odolná, pokud jí předcházel dlouhý časový vývoj, tak jako je tomu u stabilních systémů v přírodě. Její povrchová struktura (detaily chování, rituály, požadavky na konformitu) se může tím více měnit, čím méně se intelekt míchal do instinktů během formování vzorců chování. Její jádro (postoje jedince k sobě samému a k právům druhých; citlivost k instinktům nutným pro přežití, zdraví, spokojenost a vyvážené druhy činností; pud zachování druhu a hospodárného zacházení s rostlinami a zvířaty v přírodě atd.) pak bude daleko stabilnější. Jedním slovem: čím silněji je kultura postavena na intelektu, tím více omezuje jedince, aby se udržela.

Není zásadního rozdílu mezi naším čistě instinktivním chováním, s jeho sklony a očekáváním, a naším stejně instinktivním očekáváním vhodné kultury. Takové, ve které můžeme rozvíjet své sklony a uspokojovat očekávání - nejdřív vhodné péče v novorozeneckém věku a postupně (přizpůsobivějšího) způsobu péče, své očekávání celé řady podmínek, jimž jsme schopni, ochotni a připraveni se přizpůsobit.

Role kultury v lidském životě je stejně legitimní jako role jazyka. Obojí se rozvíjí na základě kladného ohlasu okolí. Dítě rozvíjí své sociální chování uprostřed očekávaných vlivů a příkladů, které mu ukazuje jeho společnost. Vrozená tendence ho také pohání, aby dělalo to, co vnímá, že od něj lidé okolo očekávají. A osoby v jeho okolí mu zřetelně dávají najevo, co od něj očekávají v souladu s kulturou. Učení je proces, během kterého se naplňují očekávání jistého druhu informací. Tyto druhy se množí v konečném komplexním řádu stejně tak jako vzorce řeči.

Kulturní systém dobra a zla je schopen života pouze tehdy, pokud jeho základ odpovídá normám našich očekávání, tak jak je chrání a předává smysl jedince pro kontinuum. Ten je podněcován spokojeností a udržován na správném kurzu přirozeným odporem, který roste s tím, jak se blíží patřičné hranice. V rámci základních parametrů se mohou specifické detaily takového systému donekonečna obměňovat - tak vzniká dostatek prostoru pro individuální či kmenové rozdíly.

Kap. 3. Počátek života (část 2)

V průměrné porodnici, kde se nachází, přebalují upracované sestřičky podle časového plánu, ať je plena suchá či mokrá, nebo už naprosto promáčená. Miminka odcházejí domů s opruzeninami, které pak musí někdo, kdo má na takové věci čas, vyléčit.

Když jde miminko k mámě domů (ne k sobě, k ní), umí už v životě docela dobře chodit. Podle podvědomého plánu, který bude určovat všechny jeho budoucí dojmy a který je zároveň těmito dojmy určován, miminko ví, že život bude nevýslovně osamělý, bez odezvy na jeho signály a plný bolesti.

Ale nevzdává to. Jeho životní síly se budou vždy snažit o nastolení rovnováhy, po celý život.

Doma to není jiné než v porodnici, až na ty opruzeniny. Miminko tráví dobu bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím čekání na "správnost", která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Na několik minut denně je jeho toužení přerušeno a jeho drásavá potřeba po dotyku, chování a pohybu je ukojena. Jeho matka je jednou z těch, které se po dlouhém rozmýšlení rozhodly povolit miminku přístup k prsu. Miluje ho s dosud nepoznanou láskou. Zpočátku je pro ni těžké odložit miminko po kojení do postýlky, protože tam tak strašně pláče. Matka je však přesvědčená, že tak se to dělat musí, její matka (a TA to přece ví) jí říkala, že nesmí polevit, rozmazlila by ho a pak by měla problémy. Tato matka chce všechno dělat správně. Na okamžik cítí, že ten malý tvoreček, kterého drží v náručí, je tím nejdůležitějším na světě.

Vzdychne a uloží miminko něžně do kolébky, která je ozdobená žlutými káčátky ve stejném designu jako celý pokojíček. Vyzdobit ho jí dalo spoustu práce. Závěsy jsou načechrané, kobereček má tvar pandy, všechno je v dětských barvách: bílý prádelník, přebalovací pult s vaničkou, s poličkou na zásypy, olejíčky, mýdlo, šampon, kartáček na vlasy. Na zdi jsou obrázky zvířecích mláďat oblečených jako lidé. V zásuvce komody je spousta košilek, dupaček, capáčků, čepiček, rukaviček a plenek. Na hoře v rohu je vlněné jehňátko a váza s květinami - které jsou odříznuté od svých kořenů - matka květiny taky "miluje".

Narovná miminku košilku a přikryje ho prošívanou přikrývkou a dekou s jeho iniciálami. Spokojeně si je prohlíží. Na ničem nešetřila, dětský pokoj je perfektní, i když si s manželem zatím nemohou dovolit nábytek do celého domu. Nakloní se, políbí miminko na sametovou tvářičku a odchází směrem ke dveřím. První výbuch utrpení otřese tělíčkem miminka.

Matka opatrně zavře dveře. Vyhlásila mu válku. Její vůle musí zvítězit nad jeho. Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení. Její kontinuum to jako takové chápe. Situace je opravdu tak vážná, jak to zní. Příroda by tak silné signály nepoužila, pokud by se o mučení nejednalo.

Matka zaváhá, její srdce to táhne k miminku. Ale musí odolat a jít svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si jistá, že mu opravdu nic nechybí, a proto ho nechá plakat až do vyčerpání.

Když se miminko vzbudí, znovu pláče. Jeho matka nahlédne do dveří a ujistí se, že je na svém místě. Opatrně zase dveře přivře, tak aby v něm nevzbudila falešnou naději. Utíká do kuchyně, kde má práci, ale dveře nechá pootevřené. To aby slyšela, kdyby se miminku náhodou "něco stalo".

Křik miminka přechází do chvějivých vzlyků. Žádná reakce se neblíží, síla, která ho poháněla dál signalizovat, se vytrácí do zmatku pusté prázdnoty, která už před hodnou chvílí měla být naplněna úlevou. Miminko se nemůže otočit, jen se rozhlíží. Za mřížemi postýlky je zeď. Světlo je tlumené. Nic víc tu není, jen ty nepohyblivé tyčky a zeď. Ve vzdáleném světě jsou slyšet bezvýznamné zvuky. V jeho blízkosti není slyšet nic. Zírá na tu zeď, až se mu zavřou očička. Když je otevře, je tam ta samá zeď a tyčky. Přesně tam, kde byly předtím, jen světlo je ještě tlumenější.

Mezi věčností, kdy kouká na zeď a na tyčky postýlky, jsou jiné věčnosti, kdy se dívá pro změnu na tyčky na obou stranách a na strop v dálce. Daleko na straně jsou nějaké nepohyblivé obrysy, které tam jsou vždycky.

Jsou ale i situace plné pohybu, kdy mu něco zakrývá uši a tlumí tak sluch, a miminko je schováno pod ohromnou hromadou látky. V takových případech vidí bílé plastové rohy uvnitř kočárku a někdy, když leží na zádech, oblohu a vnitřní stranu boudy a příležitostně velké bloky domů, které stojí v dálce a míjejí. Někdy jsou vidět i vzdálené vršky stromů, ke kterým taky nemá žádný vztah, a někdy i lidé, kteří na něj nakukují a mluví. Obvykle mluví mezi sebou, ale někdy i na něj.

Třepou mu před obličejem jakousi rachotivou věcí. Když je tak blízko, cítí miminko blízkost života, natahuje ručičky a mává, čeká, že už snad konečně bude na svém místě. Když se ho chrastítko dotkne, uchopí ho a strčí do pusy. Ne, to není správně. Zamává ručičkou a chrastítko letí pryč. Ta osoba venku ho dá zase zpátky. Miminko zjistí, že stačí vyhodit nějakou věc a objeví se člověk. Chce, aby ten člověk přicházel častěji, tak hází chrastítko či jinou věc, co je zrovna po ruce, tak dlouho, dokud ten trik funguje. Když už potom nikdo nepodává, je prázdná obloha a vnitřek boudy kočárku.

Když v kočárku pláče, je často odměněno známkou života. Máma kočárkem houpá, protože zjistila, že to pomáhá na ztišení. Bolavá touha po pohybu, po zážitcích, po všem, co měli jeho předci v prvních měsících života, je zmírněna houpáním. Je to sice dost ubohé, ale je to lepší než nic. Hlasy nablízku nelze spojit s ničím, co by se ho týkalo, na naplnění očekávání to nestačí. Ale taky je to lepší než ticho v dětském pokoji. Míra kontinuálních prožitků se blíží nule, hlavním zážitkem miminka je v současnosti jen touha.

Matka ho pravidelně váží a je pyšná, jak miminko prospívá.

Jediné užitečné zážitky se odehrávají během těch několika minut náruče na příděl. K nim se připočítává i pár dalších vhodných zážitků, které jsou útržkovité a nepropojené. Když je miminko někdy u maminky na klíně, vykřikuje štěstím. Je to úchvatné být v bezpečí a mít kolem sebe ruch. Skvělý je i pocit padání, který se pojí s výtahem. I to náhlé stoupání. I hukot auta, které zastavuje a rozjíždí se, je příjemný, když je miminko u mámy na klíně a příjemně to s ním hází. Ale jsou tu i jiné náhlé zvuky a štěkot psů. Některé z nich miminku v kočárku strach nenahánějí, některé jsou bez bezpečí náruče nesnesitelné. Předměty, které mu dospělí dávají na dosah, mají přiblížit to, co mu chybí. Tradice říká, že se smutné dítě utišuje hračkami. Říká to, ale o tom smutku jako by nevěděla.

Nejdůležitější je medvídek či jiný plyšák "na spaní". Má miminku poskytovat pocit neustále přítomného společníka. Případná těžká závislost, která se někdy vyvine, je v očích dospělých rozkošným dětským vrtochem. Přitom se jedná o projev akutní deprivace dítěte, které svou touhu po osobě, která ho nikdy neopustí, redukuje na závislost na neživém předmětu. Další slabou a neadekvátní náhražkou má být drkotání kočárku a houpání kolébky. Touhu izolovaného dítěte však skoro nemohou uspokojit. Je jich málo a situacím v náručí se zdaleka nepodobají. Nad postýlkou a kočárkem taky visí hračky, které chrastí, cinkají nebo začnou hrát, když se jich miminko dotkne. Tyto předměty na šňůrce jsou často v křiklavých barvách - no aspoň je na co koukat, kromě zdi. Pozornost miminka opravdu přitahují. Ale nemění se dost často, pokud vůbec. Vývojovou potřebu po různorodosti audiovizuálních zážitků nemohou nahradit.

I přesto, že je toho houpání, kodrcání, chrastění, cinkání a barev málo, jejich přínos se neztratí. Kontinuum, které je vždy připraveno očekávání naplnit, je přijímá po kouscích a ve zlomcích a je jedno jakých. Nic nezabrání tomu, aby je použilo coby vhodný materiál - ani to, že se dostavují jen občas a třeba hromadně, ani to, že nejsou propojeny a kombinovány jako v prožívání kontinuálního miminka s výhledem a všemi zvuky v náručí, s pohybem, vůní, chutí, které působí na dychtící smysly v harmonickém souzvuku, ani to, že se některé zážitky opakují relativně často a na některé nedojde vůbec. Hladká návaznost zážitků, co se směrů i času týče, vytváří pro naše smysly iluzi jediné operace. Ukazuje se ale, že každá část funguje samostatně. Tak může dojít na jakýkoliv další požadavek v dané vývojové linii, a pokud je dostatečně podporován, může vést k dalšímu vývoji na této linii. Nakonec se může ukázat, že jsou dílčí části chování, které se jeví jako propojené vztahem příčiny a důsledku, ovlivňovány nezávisle.

Lépe je to vidět v naplňování behaviorálních potřeb zvířat. Projevy těchto potřeb u nich nejsou brzděny nutností rozumově obhajovat to, co cítí, že mají dělat.

Kapucínská opice, kterou jsem si přivezla z první expedice, provozovala následující: když jsem jí dala oloupaný banán, snědla tolik, kolik chtěla, a zbytek zabalila do ubrousku s výrazem, jako že nedělá nic důležitého. Rozhlížela se kolem, jako by nevěděla, co tlapky dělají. Pak si obešla celý revír jako na normální procházce, a najednou objevila záhadný balíček. S rostoucím vzrušením ho rozbalila a HLE! Půlka banánu! Božínku! Ale potom pantomima skončila. Opička přece byla právě po obědě a nemohla se donutit radovat se z výhry. Doličný banán tedy znovu zabalila do potrhaného papíru a scénku opakovala. Přesvědčila mě, že její potřeba hledat a rozbalovat něco k snědku (slupky ovoce, skořápky ořechů) byla naprosto nezávislá na jejím podnětu jíst. Já jsem jí s nejlepším úmyslem usnadnila hledání a rozbalování, které příroda od jejích evolučních předchůdců vždy vyžadovala, a které by tedy uspokojilo její očekávání. Myslela jsem si, že jí "ušetřím námahu". Ale tenkrát jsem ještě nechápala kontinuum. Opička nejdřív následovala svůj nejsilnější pud a nažrala se. Když tento popud nasycením vymizel, dostal se do popředí druhý nejsilnější pud. Přála si pátrat. Podmínky pro hledání ale nebyly vhodné: banán byl přece oloupaný a bylo ho vidět. Situaci vyřešila tím, že si naaranžovala vhodné prostředí, a potom předstírala, že hledá. Své vzrušení při rozbalování ale nepředstírala. Jsem si docela jistá, že měla zrychlený puls. A vykazovala všechny tělesné příznaky opravdového těšení, přestože předpokládaný důvod tohoto vzrušení - tedy příjem potravy - už byl uspokojen. Pravým cílem tohoto hledání tedy bylo samotné uspokojení potřeby hledání.

Každá jednotlivá část kontinuálního zážitku je zároveň jeho příčinou, následkem i cílem. Objektem života je život, objektem blaha je podpořit to, co pocit blaha způsobuje. Plození tvoří ploditele. Kruhový efekt, který ani zdaleka není bezcílný, je nejlepším možným smyslem života. Taková je naše přirozenost: to, že je sama sebou, ji činí "dobrou". Dobrý je relativní pojem. Je tou nejlepší ze všech možných alternativ vztahujících se k lidskému potenciálu.

Máme dost příkladů lidského chování, které naplňuje jen svůj vlastní záměr, v posloupnosti, která nepřipouští, aby toto chování sloužilo nějakému jinému účelu. Velice často se jedná o potřeby kontinuálních zážitků, které byly kulturními normami vyloučeny z originálních sekvencí. Buď je považujeme za ztrátu času, nebo je odsuzujeme coby neefektivní či nemravné. Později se jimi budu zabývat podrobněji, teď uvedu pro ilustraci několik příkladů: Lov jako sportovní disciplína se velice podobá chování mé kapucínské opičky. Pak je to neprožitá potřeba tělesné práce, která se ventiluje na golfovém hřišti, v kutilských dílnách, v přístavech jachet - pro ty, kteří si to mohou dovolit; méně šťastní deprivovaní se vrhají do zahradničení, stávají se kutily, lepí modely nebo amatérsky vaří. Pro ženy, které jsou obvykle deprivovány navzdory péči o domácnost, je tu pak vyšívání goblénů, aranžování květin, čajové ceremonie a celá armáda otrockých dobrovolných prací pro charitativní organizace, v nemocnicích s nedostatkem personálu či ve vývařovnách pro bezdomovce.

Miminko ochuzené o náruč jednak sbírá cáry zkušeností, jak to jen jde, jednak si vyvíjí kompenzační chování, aby ulevilo svým mukám. Kope nožičkami ze všech sil, aby zmírnilo dychtění své kůže, mává ručičkami, otáčí hlavičkou ze strany na stranu, aby zastřelo své smysly, napíná tělíčko, propíná se do luku, aby tomu pocitu uniklo. Jistou útěchu nalézá ve svém palečku; trochu to mírní neustálou touhu v ústech. Málokdy opravdově cucá, je přece dobře živené a hlad nemá. Potřebuje si cucat palec, když už sice hlad má, ale podle harmonogramu se ještě musí počkat. Většinou má ale prostě palec v puse, aby se zaplnila ta nesnesitelná prázdnota, věčná samota, aby se přehlušil pocit, že střed všeho je někde jinde.

Jeho matka to probírá se svou matkou. Ta jí navypráví věčně se opakující bajku o tom, že cucání palečku má špatný vliv na pozici budoucích zoubků. Vedena starostí o blahobyt miminka, hledá jeho matka odpuzovače. Například barvu na palečky, která má nepříjemnou chuť. Miminko ve své pálivé potřebě i tu hnusnou barvu ocucá. Maminka mu tedy přiváže ručičky k tyčkám postýlky. Ale potom zjistí, že se miminko vehementně pokoušelo osvobodit, že otáčelo ručičky, až se šňůrka zamotala a začíná se zařezávat, pomalu dochází k odkrvování. Bitva pokračuje. Matka se obrátí s problémem na zubaře. Ten ji ujistí, že se její matka mýlí, a miminku je jeho chabá útěcha nakonec povolena.

Miminko už se před nějakou dobou začalo usmívat a vrní, když někdo přijde dost blízko, aby stálo za to signalizovat. Když ho máma nezvedne, ale věnuje mu alespoň jistou znatelnou pozornost, miminko se usmívá a kníká, aby vylákalo víc. Když si ho máma vezme, jeho mise je úspěšně dokončena. Když má potřebu znovu vylákat z maminky nějaké příjemné chování, akci opakuje. A pak dojde na lechtání na bříšku, na ťuťuťu ňuňuňu, na houpání na koleně nebo na cvrnkání do nosu.

Miminko se vždycky povzbudivě usmívá, když k němu maminka přijde, a ona je proto přesvědčená, že je uvědomělou matkou šťastného miminka. Krutý úděl, který tvoří zbytek jeho bdělých hodin, v něm nevytváří žádné negativní pocity; naopak - o to víc touží být s ní.

Jak dítě zraje a jeho poznávací schopnosti se probouzejí, začíná si být vědomo rozdílů v matčině chování, když dojde na plnou plenu. Matka reaguje jednoznačně odmítavým zvukem. Otočí hlavu na stranu tak, že je jasné, že miminko nerada čistí a nerada mu zařizuje pohodlí. Její ruce se pohybují příkře a snaží se o co nejmenší kontakt. Výraz jejích očí je chladný. Neusmívá se.

Jak si miminko tento postoj stále lépe uvědomuje, mísí se potěšení z přebalovacích sedánků, kdy se o něj někdo stará, dotýká se ho, kdy se chronickým opruzeninám na chvilku uleví, se zmatkem. Tady začíná strach a pocit viny.

Strach, že matku nepotěší. Miminko zjišťuje, že se matce nelíbí stále více toho, co dělá: tahá ji za vlasy, prská jídlo, slintá na mámino oblečení (z neznámých důvodů je některé oblečení důležitější), strká jí prstíčky do pusy, tahá za řetízek, vyhazuje chrastítka a medvěda z kočárku, nechtě převrhne hrneček s čajem.

Většinu těchto akcí není pro miminko lehké spojit s matčinou reakcí. Nevšimlo si, že hrneček padá, nechápe, co je na tom špatného, tahat ji za řetízek, a proč se vždycky tak rozzlobí. Nemá ani potuchy, že na všechno slintá, a jen lehce tuší, že převrhnout misku s kaší není nejlepší způsob, jak získat matčinu pozornost. Ale přesto cítí, že i negativní pozornost je lepší než žádná, takže dál misku shazuje z toho zařízení, ve kterém je během krmení uvězněno. Když se matka pokouší krmit ho lžičkou, snaží se situaci ještě zpříjemnit: mává rukama, kope nohama a výská. Chce zažít ten pocit "správnosti", někde tu totiž je, všechny jeho aspekty: je tu máma, je tu jídlo, je tu ono, miminko. Ale žádným způsobem se mu to nedaří vyjádřit. Místo toho přechází matka z příjemné pozornosti do odmítavého postoje. Časem si miminko bude moct toto odmítání snáze interpretovat, je to totiž daleko jednodušší na pochopení než to nekonečné zanedbávání předtím, které si nebylo schopné vysvětlit vůbec. Jeho zanedbanost a touha se staly základními rysy jeho života. Nikdy nepoznalo nic jiného. Pro něj JÁ znamená ten, který touží, a OSTATNÍ znamená ten, který nereaguje, odmítá. A nejspíš si těchto podmínek nikdy nevšimne, ačkoliv přetrvávají po celý život, a to z jednoho prostého důvodu: jiný druh vztahu mezi JÁ a OSTATNÍMI si neumí představit.

Chybějící zážitky z fáze v náručí a z toho plynoucí nevýslovný pocit odcizení tam, kde by měl být základní pocit jistoty, podmiňuje a ovlivňuje všechno, co jednou z miminka bude. Vyrůstá totiž na pokraji propasti, kde jeho vnímání sama sebe zakrnělo. V raném dětství bohužel nemáme žádný mechanismus, který by chránil před matkou s nefunkčním kontinuem. Před matkou, která na signály dítěte neodpovídá, která jeho očekávání nenaplňuje, ale reaguje proti nim. Když rozum miminka později dozraje, bude možná schopno "pochopit", že se jejich zájmy rozcházejí, a jak poroste, bude bojovat za nezávislé chování, za svou záchranu. Může hlásat ze střech, že ho jeho matka MILUJE bezpodmínečnou láskou, jenom proto, že je, ale v podstatě tomu nikdy nebude naplno věřit. Nic ho nepřesvědčí o opaku, žádné důkazy, ani celé rozumové srovnávání faktů, ani jeho protesty a odříkání se jí, ani rebelie, která matčin nepřátelský postoj dokazuje, nic ho neosvobodí od základního předpokladu, že ho navzdory všemu přece nějak milovat Musí. "Nenávist" vůči matce (či osobě v roli matky) je výrazem prohrávané bitvy za osvobození.

Růst nezávislosti a schopnost emocionálně dozrávat vychází do velké míry ze všech aspektů základního vztahu v náručí. Proto se dítě nemůže od matky osamostatnit. Jen skrze ni. Tím, že ona bude plnit svou roli správně, že poskytne zážitky "v náručí" a dovolí mu po jejich naplnění postupovat dál.

Ale od nekontinuální matky se nedá osvobodit. Touha po ní neustane. Můžete jen bojovat jako červ na háčku, jako "ateista", který hrozí před božím trůnem pěstí a huláká: "Já v Tebe nevěřím!" a rouhá se jen proto, že tím může brát Jeho jméno nadarmo.

V roce 1950 pověřila Světová zdravotnická organizace (WHO) Dr. Johna Bowlbyho z londýnské Tavistocké kliniky (Londons Tavistock Clinic), aby sepsal zprávu o osudu "dětí bez domova v rodné zemi", se zaměřením na stav jejich duševního zdraví. Sledované osoby prošly extrémní mateřskou deprivací, pocházely z mnoha zemí a byly jich tisíce. Od pracovníků, kteří na tomto poli působí, shromáždil Dr. Bowlby informace týkající se mnoha let a mnoha různých situací: dětí, které vyrůstaly od raného věku v ústavech, dětí zanedbávaných vlastními rodiči, miminek a dětí, které strávily kritické měsíce či roky raného vývoje v nemocnici, válečných uprchlíků a obětí všech druhů násilí, které je připravily i o ten nepatrný stupeň mateřského kontaktu, jež považujeme za normální.

Po svědomitém prozkoumání důkazů byly případy jiné než "emocionální deprivace pocházející z nedostatku mateřské péče" ze studie vyloučeny. Popisy a charakteristiky ve zprávě podávají obraz příšerných osobních muk, znásobených tak, že si to neumíme představit, do desítek, stovek, tisíců příběhů o prázdných lidských životech, které z této deprivace pramení. Příběhů "lidí bez citu" u těch nejvíce deprivovaných, u těch, kteří naprosto ztratili schopnost vytvářet vztahy, kteří ztratili vědomí o ceně života samého. Dokumentuje utrpení těch, kteří se bijí za právo na lásku od narození, lžou, kradou, brutálně napadají nebo se upínají jako pijavice na mateřské osoby, vracejí se zpět do infantilního chování v naději, že o ně bude nakonec postaráno, protože to dítě v nich stále ještě hladoví po svých zážitcích. Zpráva zaznamenává nekonečnou posloupnost těchto zoufalých lidí, kteří vychovávají vlastní děti bez lásky, a ty pak vyrůstají jako oni sami, "proti sobě", antisociální, neschopny dávat, navěky odsouzeny k hladovění po lásce. Jsou to vyděděnci, neoddiskutovatelné příklady, důkazy pro každého, kdo by pochyboval o vlivu prvních zážitků na lidskou osobnost. Extrémní povaha těchto případů je jen lupou, která deprivaci a její širší důsledky ukazuje jasněji. Ty "normální" deprivace jsou v současnosti tak zabudované do struktur naší civilizace, že o nich skoro nevíme. Všímáme si jen takových extrémů jako násilí, šílenství, kriminality a podobně, které nás, zbytek společnosti, ohrožují. Ale i pak se na ně pohlíží s minimálním pochopením.

Od té doby, co intelekt s celou svou škálou teorií převzal vedení, zažívají lidská miminka mnoho hrozných ran osudu. Důvody pro revoluční změny v péči o dítě se nikdy nepodobaly "důvodům" kontinua, a pokud opravdu šly správným směrem, zůstaly jen útržkovité a plané, protože jim vztah k zásadám kontinua chyběl.

Na takový kus teorie došlo v jedné americké porodnici, kde kohosi napadlo pouštět miminkům, bolestivě ochuzeným o první očekávané zážitky, přes reproduktor tlukot srdce. Toto malé zlepšení je tak zklidnilo a tak zlepšilo jejich zdravotní stav, že se experimentu dostalo mezinárodní pozornosti.

Podobný, ale nezávislý experiment provedl odborník v péči o předčasně narozená miminka. Když byl inkubátor udržován v pohybu pomocí mechanického zařízení, vývoj těchto maličkých se značně zlepšil. V obou případech miminka rychleji přibývala na váze a méně plakala.

Velkolepá pozorování Harryho Harlowa dokazují, jak je pro psychický vývoj opičích mláďat důležité být chována v náručí opičí matky.

Následující příběh je snad tou nejkrutější ironií všech dob. Jane Van Lawick-Goodallová se při výchově svého syna nechala inspirovat šimpanzy. Patří sice k jinému druhu, ale jejich chování je našemu lidskému kontinuu bližší než chování současných lidí. Autorka popisuje, jak následovala jejich příklad: "Nenechali jsme malého vřískat v postýlce. Všude jsme ho brali s sebou. Jeho okolí se sice často měnilo, ale jeho vztah k rodičům zůstával stabilní." Dále popisuje, že byl její syn ve čtyřech letech "poslušný, velice čilý a živý, dobře si rozuměl s ostatními dětmi i s dospělými, byl relativně nelekavý a myslel na druhé". Ale její snad nejzávažnější výpovědí je: "A navíc je - přestože nám naši přátelé předpovídali úplný opak - naprosto samostatný." Bohužel se autorka také nedobrala základních principů a izoluje svůj útržek pravdy od dalšího vhledu už v další větě: "Ale je docela dobře možné, že by takový byl tak jak tak, i kdybychom ho vychovávali úplně jinak."

Další revoluční změnou je dětský kočárek. Bylo by zajímavé provést výzkum, který by osvětlil vliv královny Viktorie na způsob života následujících generací a na rodinný život na Západě. Ta totiž dětský kočárek přijala, a tím rozšířila jeho používání. Kéž by kočárek tenkrát potkal stejný osud jako ohrádku, kterou jsem viděla v jedné yequánské vesnici:

Tududu vyráběl ohrádku. Když jsem si toho všimla, byl už skoro hotový. Jednalo se o řadu vertikálních tyček připevněných šlahouny révy na spodní a horní čtyřstranný rám, podobalo se to prehistorické ohrádce z nějakého komiksu. Dalo to dost práce a Tududu vypadal pěkně spokojený sám se sebou, když oklestil poslední vyčnívající konec tyčky. Slídil kolem po svém synu Cananasinyuwanovi, který před týdnem udělal svůj první krok. Jak Tududu drobka uviděl, popadl ho a triumfálně usadil do nového vynálezu. Cananasinyuwana chvilku nechápavě stál uprostřed, pak se posunul na jednu stranu, otočil se, a zjistil, že je v kleci. Okamžitě začal ječet. Byla to zpráva o naprostém zděšení, takový zvuk spíš vydávají děti z naší civilizace. Nebylo pochyb. Ohrádka byla špatně. Pro lidské mládě nevhodná. Tududuho cit pro kontinuum okamžitě synovo vřískání správně interpretoval. Tududu syna vyndal ven a nechal ho běžet za maminkou, ta ho chvilku utěšovala, a on si běžel zase hrát. Tududu se bez mrknutí oka smířil s tím, že experiment nevyšel; chvilku si prohlížel dílo svých rukou a pak ohrádku rozsekal na kousíčky. Dřevo bylo ještě zelené, tak ze své půldenní práce neměl ani hromádku dřeva na oheň. Jsem přesvědčená, že to nebyl ani první, ani poslední podobný vynález. Yequáni však mají cit pro kontinuum tak silný, že takovým zjevným omylům neumožní dlouhého trvání. Po celé dva miliony let musel být smysl pro kontinuum základní hybnou silou lidského chování, jinak by nebyl schopen stabilně čelit nebezpečí našeho vysoce vyvinutého intelektu. Byl sice v nedávné době oslaben do takové míry, že nestabilita, tedy "pokrok", se nám jeví jako čím dál tím slavnější osud, ale to nemění "ani ň" na skutečnosti, že je cit pro kontinuum prapodstatou naší lidskosti. [...]

Profil autorky: Jean Liedloffová se narodila a vyrostla v New Yorku. Absolvovala Drew Seminary pro dívky a studovala na Cornell University, ale protože začala cestovat, studium nedokončila. Zlákala ji Evropa a posléze jihoamerické džungle. Vydala se na čtyři expedice do Venezuely k indiánům žijícím jako v době kamenné, což ji posléze přivedlo k přesvědčení, že ,,lidé v západní civilizaci tragicky nerozumí své přirozenosti”. Tato zkušenost ji též donutila radikálně změnit názor na to, co je lidská přirozenost. Po páté expedici, na níž si utvrdila svá předchozí pozorování, napsala Koncept kontinua. Tato kniha byla přeložena do třinácti světových jazyků.

Pro studenty, lékaře, rodiče, psychoterapeuty a širokou veřejnost vede semináře zaměřené na vysvětlení a nápravu osobního odcizení a sociálních poruch a vyučuje psychoterapii založenou na konceptu kontinua.

Žije v Sausalitu v Kalifornii na obytném člunu, kde také nabízí terapeutická sezení.

Tituly podobného zaměření

PRO PŘÍŠTÍCH SEDM GENERACÍ - Carol Schaefer

Kam se podle moudrých žen ubírá

Naše cena 241 Kč

DCERY MĚDĚNÉ ŽENY - Anne Cameronová

Ženské indiánské legendy kmene Nutka se vztahem k

Naše cena 178 Kč

KAŽDÁ MAMINKA JE MOZART - Vlastimil Marek

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také

Naše cena 170 Kč