BÁBY V NEPAMĚTI – Eva Marie Zitková

O titulu:

První díl historické ságy, ve kterém se proplétají osudy mocných Rožmberků a netolických Neyhauserů.
___________________________________________________________________________________

ilustrace: černobílé ilustrace Slávka Štrbová
vazba: pevná s přebalem
formát: 21x15 cm, 176 stran
rok vydání: 2016, vydání 1.

Tuto knihu si můžete zakoupit také v sadě "Báby" s druhým dílem Co mi báby povídaly a třetím dílem Co báby nevěděly za zvýhodněnou cenu.
_______________________________________________________________________________________________________________________

Anotace:

Třetí kniha Báby v nepaměti opět vypráví o osudech netolických Neyhauserů, tak barvitě popsaných v předchozích románech Co mi báby povídaly a Co báby nevěděly. Časově je však předchází, Vespasián Neyhauser, první muž kulaté báby Anny, hlavní hrdinky románu Co mi báby povídaly, se na prvních stránkách této knihy objevuje jako malé dítě.

Z alpského podhůří putují tři malí Neyhauserové v doprovodu statečného pana Ješka až do domu svých prarodičů ve Strunkovicích nad Blanicí a posléze do Netolic. Nezastaví je ani "černá nemoc", ani lupičské bandy, ani veliký Dunaj. Jejich touha po návratu do lůna rodiny, o které jim vyprávěla jejich matka, je silnější než okolnosti. Začátek 16. století nebyl vůbec procházkou růžovou zahradou. Slabý král Ludvík Jagellonskýna českém trůně, vpád tureckých vojsk pod vedením jejich nejúspěšnějšího vládce v historii Sulejmana I. řečeného Nádherného do Uherska, porážka českých vojsk v bitvě u Moháče, mor vylidňující celé vesnice, bezpráví na cestách... A přesto, jako vždy v historii, se lidé milují, rodí se jim děti a oni se snaží žít a radovat se ze života.

Nejinak je to s netolickými Neyhausery, Havlem, bývalým komorníkem vladaře Petra IV. z Rožmberka, panem Ješkem, sourozenci Markem a Blážou a dalšími postavami této čtivé knihy. Přestože se významná část knihy odehrává na krumlovském zámku, jejími hlavními hrdiny jsou prostí sedláci, mlynáři, formani, čeledíni a služebné. Z jejich pohledu vypadají světadějné události jinak, než jak nám je předkládají dějepisci. Turci někde v dáli sice okupují další kus Evropy, ale je potřeba připravit pole k osetí. Kdesi v Německu se bouří Luther proti katolické církvi, ale obilí zrovna dozrává a nepočká. Kniha je vlastně oslavou prostých lidí, kteří i po všech ranách osudu znovu a znovu povstávají jako bájný pták Fénix z popela.
_______________________________________________________________________________________________________________________

Úryvek:

... Na pramici se dostali až skoro za soumraku, protože před nimi čekala řada poutníků, a dokonce i malý vůz s nákladem nějakých pytlů. Ve skupině poutníků bylo také několik žen, které se celou plavbu modlily na kolenou. Francka se zkusila k nim připojit, ale nebyla zvyklá klečet na tvrdých a mokrých prknech. Vymluvila se proto na hlídání dětí a šla s Vespou a Matyášem na konec plavidla, kde se všichni tři dívali na vysokého muže, který pramici kormidloval. V kruhu kolem stálo víc lidí. Jedna z mladých žen se s ní dala do řeči a za chvíli věděla, že jsou sirotci a jedou hledat domov u prarodičů.

„Mohla bys jet s námi, cestujeme do největšího města v kraji, do Krumlova.“

„Nejedeme sami, přijde pro nás... někdo z rodiny,“ odpověděla na nabídku Francka.

Matyáš se sice divil, ale nic neřekl a okouzleně hleděl na lodníka, jak mění směr prámu mocnými pohyby paží, zapřený nohama do dvou klád, aby udržel rovnováhu.

„Budu jezdit po vodě,“ řekl velmi tiše a nikdo ho neslyšel, a on také nečekal žádnou odpověď.

Na druhém břehu řeky bylo hodně lidí, byly tam i stánky se zbožím a z kotle nad ohněm, rozdělaném na kamenitém svahu, vonělo nějaké jídlo. Ješkovi chlapi se jen jako náhodou přiblížili

k Francce a pokynem hlavy jí naznačili, aby šla dál za nimi. Věděla, že ji ženy ze skupiny poutníků pozorují a že by nebylo dobré, kdyby viděly, s kým odcházejí. Byla proto opatrná. Škrábala se, skoro už ve tmě, po vysokém břehu nahoru a musela sundat Vespu z ramen, aby lezl před ní. I pro Matyáše byla kamenitá cesta hodně příkrá a nebylo čeho se chytit. Muži před ní jí zmizeli a světla navíc začínalo rychle ubývat. Zvedla zase Vespu a nesla ho poslední úsek v náručí. Nahoře už je čekal starý Hans, který se ze své rány nakonec docela rychle zotavil. Vzal jí Vespu i Matyáše a rychle, beze slova zmizel v hustém porostu křoví a trávy. Francka se začala znova bát, ale viděla, že se tráva před ní vlní, a tak jen přidala do kroku. V tom okamžiku ji chytil za paži druhý chlap, vlekl ji skoro poklusem, až jí ostré trávy bolestivě sekaly do nohou i do obličeje. Slyšela před sebou kvílení Vespy a Matyášův hlas, který ho uklidňoval.

Konečně se dostali na okraj vysokého lesa, ale Francka nikde neviděla cestu ani pěšinu a kolem dokola žádné stavení. Chlap jí pustil ruku a pleskl ji po zadku.

„No, jsme z nejhoršího venku. Dole u řeky jsou pořád hlídky a vojsko je všude. Jsou zuřiví jak vosy, bojí se Solimána, ale bojovat s Turky se nikomu nechce,“ hudroval pod vousy.   ...

... Komorník Havel seděl v předpokoji pana vladaře Petra IV. na krumlovském zámku a čekal, až pan vladař propustí unaveného posla. Ten jen tak tak vyšel po schodišti, bylo vidět, že padá únavou.

Netrvalo to skutečně dlouho a dveře vladařovy pracovny se znova otevřely. Havel dostal příkaz, aby dovedl posla do kuchyně a nechal ho odměnit dobrým jídlem. Zaplaceno už určitě dostal, protože se na Havla jen culil a šel dolů po schodišti už zase tak rychle, že mu sotva stačil.

Když se Havel vrátil znovu na svoje místo v předpokoji, nemohl věřit svému sluchu. Z pracovny se ozýval smích, ale ne takový, na který byl Havel zvyklý, když pan Petr propadal záchvatům nemoci a mluvil se svými démony a vysmíval se jim.

Tentokrát zněl smích opravdu radostně, skoro jako by se panu vladaři povedl dobrý žert. Zavolal komorníka k sobě a chtěl, aby mu donesl konvici svařeného vína a medovník.

„Brzo budeme slavit a pozveme k tomu velké hlavy našeho království.“

Havla moc nezajímalo, co bude pan vladař a jeho důležití přátelé slavit. Nemusel se ani ptát, koho chce pan Petr pozvat. Věděl, že přijede pan Zdeněk Lev z Rožmitálu, hlavní purkrabí české země, oblíbení synovci pana Petra Kryštof a Jan ze Švamberka a možná pozve i dalšího synovce, Hanuše z Hardeku. Koho pan vladař určitě nepozve, budou jeho nejbližší příbuzní, synové jeho zesnulého bratra, předchozího vladaře pana Voka II.

Na chodbách a schodištích zámku byla skoro tma, muselo se šetřit. Louče byly jen tam, kde hrozilo nebezpečí, že by služebné rozbily podnos s poháry nebo nějaký sloužící vrazil do hosta vycházejícího z pokojů. Byl začátek ledna a na oknech komnat byly zatažené závěsy, aby se uvnitř udrželo co nejvíce tepla.

Petr IV. se napil teplého vína se skořicí a v neobyčejně sdílné náladě pronesl ke komorníkovi: „Všechno, co jsem zachránil, je teď moje. Rozdělovat se to bude podle spravedlnosti, aby konečně

Rožmberkové splatili, co neprávem brali jiným. Bude to moje velké tajemství a nikdo se nic nedozví až do mojí smrti.“   ...

... Pro mladého rožmberského vladaře Jindřicha nastala doba mimořádných zkoušek.

Král Ludvík potřeboval vojsko, aby se mohl postavit hrozbě tureckého sultána. Jindřich pomoc slíbil a získal tak čas, aby mohl řešit otázku rožmberského dědictví a zadržet rozpad dominia. Čím víc vojáků se shromáždí pod rožmberskou korouhví, tím bude silnější při vyjednávání se Zdeňkem Lvem z Rožmitálu.

Nikdo na dvorci nepočítal s tím, že i pan Havel bude muset ještě jednou do Krumlova. Když dostal vzkaz, vypravil se rychle a doufal, že vyřídí příkazy pana vladaře za pár dní a bude brzo zpátky, aby byl Kateřině nablízku.

„Máme ještě asi měsíc čas,“ ujišťovala ho, když ráno odjížděl. Dala mu také za úkol, aby přivezl několik věcí, které zůstaly v krumlovském domě. Mýlila se, hned ten večer cítila, jak se dítě přetočilo a druhý den po Havlově odjezdu byl porod v plném proudu. Nedovolila zavolat porodní bábu ani nikoho dalšího. Nařídila dopravit do světnice letitou židli, která pamatovala narození

mnoha generací dětí. Bláža s děvečkou ji vydrhly doběla a nechaly na slunci vyschnout, stejně jako umyvadlo se džbánem, které dovezla Kateřina z krumlovského domu. Ráno skoro nestihly ohřát

vodu, když je volala teta Tereza, aby rychle udělaly odvar, který si Kateřina přála pro tuhle chvíli. Měla všechno dokonale připravené a jen nechala Blážu, aby jí otírala zpocené čelo a dávala mokré

plachetky na krk. Několikrát vykřikla a pak už světnici zaplavil pach krve a pláč dítěte.

„Takové narození děcka jsem nikdy nezažila,“ povídala ještě dlouho stará Tereza všem, kdo to byli ochotni poslouchat. Marek přivezl z Netolic pana faráře, aby dítěti požehnal, ale velké křtiny

musely počkat, až se vrátí pan Havel.

Jméno chlapečka už měli rodiče připravené, bude to Petr, po starém panu vladaři.

Havel syna brzo po návratu odvezl s tetou a strýcem do kostela v Netolicích a sám pan purkmistr, sice v zastoupení jedním z rožmberských úředníků, přijal kmotrovství.

Doba žní se protáhla, chybělo mnoho mužů a všichni museli přiložit ruku k dílu, i pan Havel. Bláža a jiná děvčata byla až do soumraku na polích, ale už brzo ráno chystala jídlo pro všechny

a nosila je i na vzdálená políčka. Teta hlídala pečení nekonečných chlebů a pod pecí se nepřetržitě topilo. Kateřina často nechala Petra spát venku a sama pracovala na zahradě, aby žádná zelenina

a ovoce nepřišly na zmar. Trochu ji trápilo, že koncem žní najednou ztratila mléko a Petr byl několik dní velmi nespokojený.

„Je to silný kluk, zkusíme to s kaší,“ rozhodla Tereza. Měla pravdu. Havel s Kateřinou si tu noc odpočinuli od dětského pláče a jejich milování se podobalo vášnivé první noci v Krumlově.  

...

_______________________________________________________________________________________________________________________

Profil autorky:

Eva Marie Zitková se narodila roku 1940 v Praze. Vystudovala psychologii v Brně a pracovala jako psycholožka v psychiatrické léčebně v Kroměříži. V roce 1978 emigrovala do Kanady, kde ve své praxi pokračovala až do odchodu do důchodu v roce 2005.

Od roku 1989 se mohla vracet do své vlasti, což byl velký impuls i k obnovení jejího zájmu o historii 16. a 17. století. Po matce pochází z netolického rodu Neyhauserů a právě o jeho osudech vypráví ve svých románech. Psaní první knihy Co mi báby povídaly jí také pomáhalo překlenout vzdálenost i pocity vykořenění a osamělosti. Nejinak to bylo i s jejím druhým románem Co báby nevěděly. Ve třetí knize Báby v nepaměti se autorka vrací na počátek příběhu do dávnější historie, kde se setkáváme s předky hlavních hrdinů předchozích dvou knih, a Báby v nepaměti se tak stávají vlastně prvním dílem této volné trilogie historických románů.

Tituly podobného zaměření

CO MI BÁBY POVÍDALY – Eva Marie Zitková

Historický román z doby posledních

Naše cena 224 Kč

SADA "BÁBY"

Sada ,,Báby" obsahuje tři díly historického románu

Naše cena 614 Kč

CO BÁBY NEVĚDĚLY – Eva Marie Zitková

Další vyprávění o osudech rodu Neyhauserů na

Naše cena 224 Kč

LEGENDA O TUNOVI A GOMONOVI – Milan Novák

Svižně psaný příběh o dávných českých dějinách,

Naše cena 225 Kč