ŠETŘÍME PŘÍRODU
Na balení knih pou-
žíváme kromě lepicí
pásky výhradně
recyklované materiály.
_______________________________
MÁTE DOTAZY? VOLEJTE:
(+420) 723 143 299
_______________________________
DOPORUČUJEME:
CO MI BÁBY POVÍDALY – Eva Marie Zitková
Historický román z doby posledních Rožmberků. Vypráví kulatá bába Anna, bylinářka a kuchařka.
Naše cena: 206 Kč
_____________________________________________
KDE PENÍZE JSOU SLUŽEBNÍKEM, NIKOLIV PÁNEM - Naďa Johanisová
O alternativní, přírodě blízké ekonomice a příkladech, kde všude to už funguje.
Naše cena: 183 Kč
______________________________________________
ŠMAJDOVINKY - Vladimír T. Gottwald
Veselé a vtipné vodnické pohádky o vodníku Šmajdovi z pera známého herce V. T. Gottwalda.
Naše cena: 118 Kč
________________________________________________
1000 mil aljašskou divočinou se psím spřežením. Historie a průběh nejtěžšího závodu na světě.
Naše cena: 271 Kč
________________________________________________
Nejlepší lovec Indie vypráví... Jim Corbett píše i o dramatických zážitcích prostě a s pokorou.
Naše cena: 183 Kč
Úvod »Regionální lit. a folklór» YUKON QUEST - John Firth
Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také v sadě "Dobrodružství" s knihou Chrámový tygr za zvýhodněnou cenu, více zde
_________________________________________________________________________________________________________
O knize:
1000 mil divočinou se psím spřežením.
název originálu: Yukon Quest
překlad: z angličtiny přeložila Romana Ouředníková
černobílé fotografie: Richard Hartmier, Whitehorse Star
vazba: pevná s přebalem
formát: A5, 320 stran
rok vydání: 2004, vydání 1.
Anotace: Pustou krajinou z Kanady na Aljašku se ženou psi se saněmi a s nimi závodníci, kteří věří tomu, že letos konečně vyhrají. Kniha zachycuje historii a průběh nejtěžšího závodu psích spřežení na světě.
Yukon Quest, závod na tisíc mil mezi americkým Fairbanksem a kanadským Whitehorsem, se stal legendou pro všechny příznivce saňových psů. Odehrává se v končinách, které vypadají skoro stejně jako před tisíci lety. Vysoké hory, velké řeky a hlavně sníh a led ve všech svých podobách. Tady každý rok ožívá něco, o čem většina z nás ví jenom z vyprávění – saně se ženou bílou plání, sníh odletuje od psích tlap, musher se drží madel saní a v běhu pobízí spřežení. Vynikající znalec Yukon Questu, kanadský novinář John Firth, nám ale umožní nahlédnout za plentu romantiky a prostřednictvím této knihy se seznámíme s každodenní tvrdou prací při výcviku a krmení psů, s průběhem a tratí závodu, s pocity vítěze i závodníka, kterému onemocněl tým a on on musí po roce nadějí a tužeb závod vzdát. Seznámíme se s pořadateli, veterináři a mnoha dalšími lidmi, kteří zajišťují chod závodu...
Kniha je doplněna oficiálními pravidly závodu, výsledky některých ročníků včetně odměn a důležitými jmény.
Úryvek: ... Víte, jakmile se musheři ocitnou na samém vrcholu Orlí hory, není neobvyklé, že začnou chybovat. Vždyť vlivem působení větru, sněhu, dehydrataci a únavě je to nevyhnutelné. Když Frank Turner roku 1986 přejížděl po strmém svahu nad Chatou 101, ztratil stopu a sjel po svahu dolů. Uvědomil si, že udělal chybu, až když seděl dole ve tmě a kolem něj skučel vítr. Později, když se počasí poněkud uklidnilo a měsíc s hvězdami mu poskytly trochu světla, musel konstatovat, že ze svého okolí vůbec nic nepoznává.
Frank vzpomíná: ,,Nikde nebyla žádná stezka. Nic. Jen velké údolí a kolem hory. Netušil jsem, kde se nacházím. Pro mě to přestal být závod a ani jsem se o něj dál nezajímal. Byl to začátek boje o přežití. Začal jsem mít obavy, že se odtud nedostanu. I když jsem to nikdy nevzdal, strach jsem měl. Nechtěl jsem pokračovat, protože jsem věděl..., byl jsem si vědom toho, že jsem udělal chybu. Zřítit se takhle ze svahu stálo za starou bačkoru.” Frank vypřáhl své psy, aby si mohli ve sněhu vyhrabat pelechy. Sám si pak sedl do závětří za saně.
Jeho psi byli v depresi. Jak Frank řekl: ,,Pro psy je strašně důležitá jedna věc. A tou je důvěra v osobu, která za nimi stojí. Oni velice dobře poznají, když uděláte chybu nebo se ztratíte a musíte se otočit, abyste se vrátili zpátky. S každou takovou chybou ubude kousíček jejich důvěry. Když jsme se ocitli v té šlamastice, nechtěli tam být a byli velmi skleslí.”
Za úsvitu Frank spatřil Kathy Swensonovou jak přejíždí svah nad ním. Odhadl, kam asi míří. Zapřáhl tým a začal přejíždět čelní stěnu hory tak, aby se dostal k její stopě.
Letos je to Ralph Tingey, který na vrcholu hory proseděl hodiny. Bohužel se těžce učil, jak demoralizující může být pro psy vítr a jím zvířený sníh. Jeho lídr Pearls se rozhodla, že nepoběží. Ralph k tomu řekl: ,,Pearls táhla, a z ničeho nic se na to vyflákla. Sklopila uši, stáhla ocas mezi nohy a na tváři se jí objevil šíleně smutnej výraz. Pak si lehla a zahrabala se do sněhu. Co můžete dělat? Mít lídra, kterej zklame, to je noční můra každýho mushera.” Pro Tingeyho je to jen dočasná zastávka. Po několika hodinách Pearls přepřahá a na její místo dává staršího lídra, který odvede svou práci.
Z vrcholu Orlí hory vede trasa dlouhým, strmým a rovným údolím. Sestupuje se většinou po holé skále, protože vítr odvál všechen sníh. Najdeme na ní jenom led. Tvoří se tu jakési malé ledovce. V zimě horské bystřiny zamrznou, pod ledem však dál teče voda, která když už nemá kam, tak si hledá jinou cestu a začne vytékat na povrch, kde se mění v led.
To, že týmy musejí přejet právě přes ledové pole, činí sestup značně obtížným. Pokud se musheři snaží přejet přes jeho horní část, psi i saně sklouznou dolů. Psi totiž nemají šanci najít na ledě oporu a tíha saní je prostě stáhne s sebou. Když se někdo snaží přejet přes spodní okraj, obvykle skončí v hlubokém sněhu, zatímco tým zůstane na ledě a snaží se ze všech sil táhnout. Kombinace ledu a kamene neumožňuje musherům použít kotvu, aby mohli sestup poněkud kontrolovat. Proto někteří závodníci omotávají kolem sanic řetízky, aby se tím zvětšil odpor. Většina se ale spoléhá na své zkušenosti a na bláznivé cestě dolů ponechávají vše svému osudu.
Kathy Swensonová popisuje sestup: ,,Dolů se snažíte dostat kousek po kousku. Nemůžete jet kolmo dolů. To prostě nejde. Já jsem si převrátila saně na bok. Stála jsem na jedné sanici a saní se přidržovala.” Kathy ztratila kontrolu až ke konci sjezdu, kdy vyjela ze stopy a skončila ve vrbovém křoví. Pružné vrbičky se však vymrštily zpátky a saně převrátily vzhůru nohama. ,,Stalo se to tak rychle, že jsem jen zůstala koukat, co se mi to podařilo udělat. Musela jsem ale vymyslet, jak dostat saně tak, jak patří. Když máte zmrzlý mozek, je to těžké. V tu chvíli to bylo velké rozhodnutí. Nakonec jsem je prostě jen otočila a pak jsme se nějak doklouzali dolů. Byla to hrůza!”
Většině závodníků se přihodí to, že jejich saně začnou předjíždět lídry, pak se začnou kutálet a strhávají psy s sebou. Když se zastaví, musher spřežení narovná a celý proces se znovu opakuje. Například Dave Monson nechává své saně jet. Zastaví, jen aby je narovnal. Rick Atkinson v půli ledového pole převrátil své saně vzhůru nohama. Ani jeden však nemá vážné problémy. Truhlář Jim Wardlow z Delta Junction na Aljašce přirovnal svůj sjezd k válení sudů.
Vrbičky a místy prachový sníh přece jen trochu zmírňují následky pádů a chrání i většinu psů před úrazy. Jen málo z nich je při tomto sjezdu zraněno.
Smůlu měla Kate Personsová. Když sjížděla z Orlí hory, rozbil se jí při jednom z pádů kontejner s tekutým žrádlem pro psy a vylil se do vaku. Všechny věci zmrzly do ledu. Kate patří k těm, kdo tráví dovolenou nejraději na dlouhých cestách se svým spřežením.
Válení sudů ale pokračuje i dále při sjezdech svahů na úpatí pohoří. ,,Po sjezdu jsme se drželi náspů, které vedou podél potoka a zbyly tu po zlatokopech, kteří překopávali dno údolí v honbě za zlatem v první polovině 20. století. Na míle daleko jsou tu malé ledovce a led, který se tvoří v místech, kde vám vytéká nějaký ten potok. Když pak jedete rychlostí dvaceti mil za hodinu a vjedete na něj, není to žádná legrace,” říká Lorrina Mitchellová. Sama několikrát převrátila saně na bok, aby tím zvýšila tření a trochu tak snížila rychlost.
Stejně jako se před několika hodinami na vrcholu vítr, led a holá skála objevily, tak tady znenadání zase zmizely. Jako by někdo udělal pomyslnou čáru a řekl, že na téhle straně bude jen hluboký sníh.
Bez varování se týmy ocitnou po pás v hlubokém sněhu, který zakrývá Zkroucený potok. Je to malá říčka, která pramení na úpatí hor a líně se vlní ke středu okrsku Circle. ...
...Jeden z nejslavnějších zájezdních hostinců stál na severní straně pohoří, v Centralu. Tak jako dřív, i dnes je proslulý nejen ubytováním, ale také vyhlášenou kuchyní. Nyní musheři míří právě do této malé komunity. Jejich hlavní cíl se jmenuje Crabbs Corner, motel a bistro v jednom, který funguje jako zapisovací stanoviště Questu. Není kontrolním stanovištěm a musheři zde nemohou vyškrtnout raněného psa. Jen se tu sleduje umístění závodníků.
Majitelem je Jim Crabb. Je přesvědčen, že je na příjezd závodníků náležitě připraven. Obvykle se týmy trousí. Přijede jeden nebo dva, zapíší se, nakrmí a napojí psy, něco pojí a pak se vydají dál. Ani bistro, ani parkoviště nejsou obzvlášť velké. Tři, maximálně čtyři týmy se sem pohodlně vejdou.
Jim slyšel o skupině spřežení, která se utvořila pod průsmykem, ale to už se stalo v minulosti několikrát. Předpokládá proto, že přejezd Orlí hory, hlavně pak vítr a zima, které na jejím vrcholu řádí, je rozhodí po celém pohoří a oni se budou pomalu trousit celou noc.
Večer začíná dobře. Přijíždí Gerald Riley a Larry ,,Kovboj” Smith, zamlklý taxikář z Dawsonu. Oba hovoří s dozorčím závodu Jonem Rudolphem. Crabb očekává další týmy každým okamžikem. Relaxuje nad šálkem kávy, ale když pohlédne z okna ven, je v šoku. Směrem k jeho bistru se jako lavina valí spousta světýlek. Kam až oko dohlédne, vynořují se ze tmy...
Profil autora: John Firth žije od svého narození na Yukonu. Pracoval jako prospektor, novinář, kurýr nebo manažer v divadle. V současné době pracuje jako finanční poradce. Psaní je jeho koníčkem stejně jako vytrvalostní běh. V roce 1995 se zúčastnil Bostonského maratonu.
On sám se psy nejezdí, ale byl jediným novinářem, který podával zprávy z celé trasy zahajovacího ročníku Yukon Questu. V letech 1986, 1988 a 1991 až 1997 byl členem kanadského výboru Yukon Quest International. V letech 1994 až 1996 tomuto výboru předsedal. Za práci, kterou vykonal pro tento závod, obdržel ocenění yukonské vlády.
Jeho první knihou byl Yukon Challenge (1990), knihu The Colourful Five Per Cent Illustrated (1984), na které spolupracoval s Jimem Robbem, vydal. Podílel se i na zpracování a vydání brožury Fulda Yukon Quest (1997).